Busking vandr 2020

34 dní

67 koncertů

67 měst

2700 km vlakem

Den první čili Břeclav.

Tento den byl plný naděje a očekávání. Vyrazili jsme s kamarádem Fišem směr Břeclav. 

V Blansku jsem stihl koupit kebab páč jsem netušil jestli v Břeclavi mají vůbec něco k jídlu, přeci jen jižní krajina je jižní krajina a to i přes to, že sousedí s rakouskouherskem...snad jsem to napsal správně .. ten název..

Jak už jsem psal. V Brně se ke mně přidal Fišík a rychlíkem směr Břeclav jsme to dávali sto třicet.

V Břeclavi na hlavní třídě bylo rušno. Sem a tam furt někdo chodil a nebylo tedy pochyb o tom, že tady je to správné místo pro začátek tour. 

Odehrál jsem krásných 45 minut svého vystoupení a i přes obrovské váhání kolemjdoucích a dá se říci, že už fanynek, které vhodili do klobouku mince v hodnotě padesáti korun, jsme se přesunuli společně s Fišem a jeho kamarádem do místní restaurace na vlakovém nádraží. Čeho je moc toho je příliš. Po pivu bylo veselo a z vydělaných peněz za busking zbylo jen málo, slovy osm Kč.

Kluci naznali, že je nejvyšší čas se pohnout z místa. Fišík sedl na kolo, které celou dobu vláčel s sebou a vydal se zpět do Brna. Jeho kamarád byl z Břeclavi a tak jeho kroky vedly pro mě neznámo kam.

V mezičase mi zavolal ještě kamarád Slunce, že s rodinou míří mým směrem a že se musíme potkat. Setkání bylo velice příjemné a i přes časový shon nadmíru obohacující. 

Po seznámení se se zbytkem rodiny, ratolestmi, které jak je známo, zapomínají staré známé, proběhla zmrzlina v kopečku a káva.

Ač byla dobrá a dobrá, nafasoval jsem tabletu černého uhlí, která pomůže, když už člověk nemůže.

S velkým vděkem a se slovy urvi kolo, což bylo nepřekvapující přání jsme zamáčkli slzu v oku, rozloučili se a vyrazili každý svým směrem. Díky rodině Klímových jsem bez úhony zvládl první den a zamířil vlakem směr Mikulov.

Den druhý. Mikulov a Znojmo.

To jsou ale hice. Toto první ráno bylo plánováno dlouho dobu dopředu. Ranní probuzení v lomu Janičův vrch bylo epesrádes. 

Neodvážil jsem se spát sice přímo v zatopeném lomu, páč se tam teď platí vstupné a nebyl jsem si jistej, kdy ráno vstanu, ale na druhé straně přes cestu je taky lom a dobrá zašívárna. 

Z vlaku je to kus cesty přes Mikulov. Na druhou stranu, alespoň člověk pozná celé město než tam dojde.

Skoro noční pochod právě na tento flek, byl jak bych tak řekl na ho.no. Osička při plném naložení, což bylo cca 23 kg táhla do ramen, vlastně spíš řezala a teplota vzduchu nešla ten večer pod 25°C.

Přijel jsem až po sedmé večer z Břeclavi vlakem do Mikulova.

Ráno mě čekala cesta zpět směr náměstí v Břec. a později pak odjezd do Znoj.

Osička opět řezala a tentokrát do již připravené rány z předchozího dne. Neváhal jsem ani chvíli, když jsem u kontejneru na tříděný odpad objevil kus mirelonu a to dokonce v barvě Osičky. Krásně jsem si vypodložil obě dvě ramínka, eště kus zbylo a to se může hodit.

Dovolte, abych vám představil Osičku. Je to lešení nebo-li krosna a pro ty co stále neví tak je to bágl. Jestli stále nevíte, no tak mi zavolejte a já vám to vysvětlím 723 028 245.

Koupil jsem ho přes net od pana Osičky z Brna Líšně za 450 Kč v roce 2020. Tento bágl je fakt vychytávka, přesně to co jsem hledal pro tento můj počin. Myslím, že si našel on mě, ale to už zase předbíháme.

1. 

Dorazil jsem na náměstí v Mikulově. Zde to bylo první místo, kde byl potřeba dopředu zařídit zábor prostranství, zaplatit poplatek a nechat vše schválit radou města. Jediné plus bylo, že stačí veškeré dokumenty podepsat až v ten den..pak taky.. podal jsem si ruku s paní místostarostkou a kouknul jsem se z radničního balkónu, při výběru místa pro můj výstup. Připadal jsem si jako superstar.

Odehrál jsem v podloubí 45 minut, vydělal 350 Kč a než odbila klekání seděl jsem ve vlaku směr Znojmo.

PS. U ZŠ v Mikulově jsou lavičky se vstupem pro nabíjení přes USB. Rychlost tohoto nabíjení je 15% za hodinu ale možná to bylo tím, že byla středa...

Přejel jsem vlakem do Znojma.

Och, jak krásné město! Jen jednou jsem tudy šel velikonoční vandr z Vranova do Znojma, ale to už je tak dlouho, že si nepamatuji ani ň. 

Hrálo se skvěle. Je vidět, že místní jsou na busking zvyklí. Oproti Mikulovu to se nedá srovnat. 

Tady se mi rozbila selfie tyč.,.to brzo..no jo ale za 60 kaček, co bych taky chtěl že...

V blízkosti vlakového nádraží je naštěstí jedno železářství, kde jsem sehnal patřičný náhradní díl a dokonce jsem ho dostal zadara se slovy, rádi podpoříme tvoji cestu. Jen si nepamatuji, jak se majitelé jmenují. Bylo to po levé straně, když vylezete z nádru a asi sto metrů rovně a pak vpravo. Hodní lidé tady v tom Znojmě. Díky moc za pojistnou matici.

Den třetí Moravské Budějovice a Slavonice

Byl jsem v Budějovicích už večer před. Povečeřel jsem na náměstí v restauraci Grand v té nejlepší společnosti. Byl tam Elvis Presley, Marilyn Monroe, Johny Cash a ostatní. 

Spal jsem na vlakovém nádraží. Našel jsem tam takové romantické křoví. Fotka z rána vám napoví. Naštěstí tam jezdí tři vlaky za noc. Spalo se dobře, ale takto to nejde. 

Ráno jsem se dostavil na flek na náměstí, který jsem opět musel vybojovat přes MěÚ. Není moc časté, aby M.B. navštěvovali pouliční umělci. 

A bylo to znát. Hned u druhé písnička, jsem přivítal strážnice městské policie. Můj úsměv a jejich taktické jednání skončilo remízou. Ukázal jsem papír s razítkem a na rozloučenou jim zahrál písničku s věnováním. 

Došel ještě jakési týpek z banky a snažil se udělat nějakou fotku před jejích bankou kde jsem stál. Nevím no. Asi úplně hvězda pro jejich kampaň nejsem, páč doteď o tom nikde nebyla zmíňka.

Čas běží dál.

Sedl jsem na vlak směr Slavonice.

Po příjezdu jsem zašel do informačního centra, aby mi poradili, kde nejlépe zaujmout pozici a hlavně mě zajímalo, jestli třeba někde nemají nějaké místo, kam chodí hrát ostatní.

Neměli. 

Ve dveřích jsem potkal pana starosty. Pozdravili jsem se, prohodili pár slov a každej po svým. 

Uprostřed náměstí se mi to zdálo skvělý. Vybaluju ansámbl a skoro finišuji v chystání. I na lavičkách usedá pár človíčků, tak by to mohlo být dobrý. Jenomže .. 

v ten moment mi kdosi klepe na rameno. Otočím se a vidím před sebou borca s vysílačkou.

Říkam: zdar, co se děje?

A on: jsem z filmového štábu. Točíme tady v domech a přilehlém okolí film, ty budeš hrát že?

Já: ano 

A on: nemohl by jsi přijít později?

Já: jó asi jó, jasně není problém a v kolika třeba?

A on: tak pozítří

Já: smích ..

Nakonec jsem ustoupil. Rozumím, že natáčení stojí peníze a lidí na to vázaných je mraka. 

To bylo prvně, kdy jsem odehrál jen jeden koncert za den.

Omrkl jsem město, najedl se v restauraci Stodola a přespal na dřevěných lavičkách v autobusové zastávce u vlakového nádraží. V noci sprchlo. Boverák hadra.

Den čtvrtý Dačice a Horní Cerekev

Spal jsem hned u vlakové zastávky, takže ráno nebylo kam spěchat. Dal jsem snídani a sedl na vlak do Dačic.

V Dačicích mají obří kostku cukru.

Na terasách na náměstí mají super výbavu. Od nabíjení přes USB až po klasické 230 V. 

Zde za mnou přišla kamarádka z Blanska se svými dětmi a maminkou. Mají nedalako chatu. Bylo to skvělý. Děti tančily a obdivovaly moji výbavu, no nevím kolik si toho odnesli, ale myslím, že nálepku Po zelené a pytlík určitě. 

Trochu mě honil čas. Spojení do Dačic a hlavně z Dačic do Horní Cerekve nic moc. Rozloučili jsme se a běžel jsem dál. Máme spoustu fotek a i video. Snad bude brzy k vidění.

 

V Cerekvi jsem se pěkně prošel. Úplně kousek to zrovna z vlaku na náměstíčko není. 

Obsadil jsem prostor kolem kašny. Pár lidí bylo a naproti od zmrzliny potlesk taky. Ještě díky místní radnici za pozitivní přístup.

Když jsem plánoval cestu a přemýšlel kam, dostal jsem tip na super zatopený lom, kde by se dalo i přespat a to právě tady. A taky že ano. Našel jsem si zašité místečko, natáhl plachtu a poslouchal žáby. Nad ránem jsem teda myslel, že je všechny zabiju, ale jinak moc krásné místo.

Den pátý Jindřichův Hradec a Třeboň.

Rozloučil jsem se v Cerekvi se žábáma hodně sprostým slovem a vydal se do Jindřichova Hradce. Hrálo se skvěle. Je poznat, když jsou místní na pouliční umělce zvyklí.

Zde jsem udělal nahrávku celého vystoupení na GoPro. Ještě jednou moc děkuji Žankovi (H.Š.) za zapůjčení tohoto zařízení. 

Až v Třeboni jsem zjistil, že aby kamera udělala i zvukový záznam, je ji třeba vyndat z průhledného, nepromokavého obalu..no nic no, tak příště...

Malém bych zapomněl na kamaráda Bernýho, který zde byl s rodinou na dovolené a kteří mě přišli pozdravit a chvíli pokecat. Moc rád jsem je viděl a potěšilo mě to.

Třeboň. 

V Třeboni se událo spoustu věcí. Pochopil jsem tu věc ohledně kamery. Setkal jsem se s kamarádem a kolegou z práce, který sem jezdí každý rok na dovolenou a hrozně miluje Lucku Vondráčkovou. Potkal jsem buskera, který hrál v bráně na flétnu a kterého potkám znovu za 17 dní, což jsem samozřejmě nevěděl a zde jsem si uvědomil, že se není čeho bát.

V Třeboni jsem nezahrál.

Důvodem byl jarmark v historickém centru. Hledal jsem na netu, kde se může hrát a kde ne a i přes to, že MěÚ souhlasil s produkcí, nenašel jsem odvahu vystoupit před totálně naplněným náměstím.

Ten den, ten večer, mi došlo, že jsem vyměkl. Celá tato cesta není o tom jestli můžu nebo nemůžu. Je o tom jestli chci nebo nechci.

Došlo mi, uvědomění, sebe, někde mimo monotón. Po pěti dnech. Jsem tím kým chci. Jsem volnej ...

Vytahuju mravence ze spacáku. Je ráno a jsem ve vodáckém kempu.

Ajo vlastně...

Večer v Třeboni jsem čekal na vlak a potkal jsem bandu trampů.

Slovo dalo slovo a nebudete tomu věřit, ale borci byli z Lysice.

To je kousek od mého domova. A já si říkal, že nějak divně mluví.

Pokecali jsme fakt dobře, ale odmítl jsem jejich pozvání do vodáckého kempu a rozloučili jsme se.

Jeli o vlak dřív než já, páč jsem nevěděl kde budu spát. 

Dojel jsem dvě zastávky dál od Třeboně a zašel ještě do hospody. A helemese kdo je zde. Trempové z Lysic. 

Hospoda zavřela, šlo se do kempu. V kempu se hrálo a nad ránem šlo  spát.

Den šestý. České Velenice a České Budějovice

Ranní probuzení v kempu bylo ač dosti alkoholové, tak příjemné. Mít se kde mýt není úplně k zahození, nicméně teplou sprchu jsem ještě nepoužil a to je už šestý den. Možná bych na tom měl zapracovat. 

S mohutným výkřikem Ahoj! jsem se vydal dál.

Cesta celkem ubývala, páč bylo furt o čem přemýšlet, možná spíš vzpomínat na to, co všechno se událo předchozí noc.

Dorazil jsem do Českých Velenic a koukám jak puk. Překvapilo mě, jak je zde všechno veliké a přitom taková ďůra. Třeba nádraží a cesta do centra..hustý a krémový.

Došel jsem na křižovatku, kde jsem měl hrát, což bylo právě to centrum. Jak všechno bylo veliké a daleké, tak toto byl pravý opak. Maličké centrum tvaru křižovatky do písmena Té. Místo jsem měl přesně určené dle instrukcí MěÚ. Problém byl v tom, že hned vedle v hospodě bylo disco. Slečna uklízečka řádila. K tomu ji doprovázel asi její přítel. Čul jsem, že když začnu s produkcí, benga nebudou daleko. Osobně by mi vadilo slyšet toliko hudby v neděli ráno. Hlavně široko daleko ani noha. 

Čekal jsem hodinu, ale nemělo to význam. Zde mi pšenka nepokvete.

Sedl jsem na hůhů a vyrazil do Bůbů dějovic.

V Č.B jsem taky nikdy nebyl. Na náměstí daleko, ale po cestě byla výstava a tak to docela uteklo.

Dal jsem klasických 45 minut hraní. Přihodil jsem jedu navíc. Zde jsem dostal padesáti korunu ještě před tím, než jsem cokoliv zahrál. Byla od slečny, co voněla vínem sto metrů vlevo a sto vpravo.

Hrálo se suprově, ale to teplo! Ve stínu 33 C°.

Samozřejmě, že by se dalo rozepsat, páč Jihočeský kraj je vážně krásnej, ale to by ten deník musel být natahovací. 

Ten den jsem ještě dojel do Českého Krumlova a přespal ve vodáckém kempu a hádejte co! Dal jsem sprchu. Problém byl v tom, že netekla teplá voda. Co už.

Český Krumlov a Vimperk.

Ráno jsem vyrazil z kempu před devátou. Šel jsem ještě na místní policejní stanici se ohlásit. Tak příjemný rozhovor jsem ještě u policajtů nezažil. Pan policajt přesně věděl co má říkat. Pouliční umělci jsou tady na běžném pořádku. Dokonce mi bylo dovoleno používat kombo.

1. 

Krumlov má přesně dané pravidla a místa, kde můžou pouliční umělci vystupovat. Umělci a umění je tu vítáno a vědí, že tam kde je umění je život. Jedno z mála míst, kde si toho váží a podporují to. A světe div se, ale největší hlouček lidí byl na mostě, kde hráli na kytary a to se bavíme o 10 hodině ranní.

Krumlov je nádherné místo.

Celý den jsem měl v hlavě Vimperk. Psal jsem dotaz na radnici ohledně buskingu, ale nikdo neodpověděl. Nevěděl jsem co čekat. Toto město jsem vybíral jako náhradu za Horní Planou, tam mě totiž odepsali, že nejsou na tento typ produkce ani trochu zvědaví. No, mám na to svůj názor, ale v Horní Plané jsou asi lepší než třeba v Krumlově. 

Chápu že byla doba dovolených.

Ale co ten Vimperk?

No nejel jsem tam. Jednak to byla zajížďka a jednak ten spoj nebyl nic moc. Jen teď už nevím, jestli byla komplikovanější cesta tam nebo od tam.

Zůstal jsem v Krumlově celý den až do posledního vlaku. Zahrál jsem si ještě v Budějovické bráně. Docela dlouho jsem tam byl. Dvě, tři hodiny určitě. Hrál jsem co mě napadlo, od Kamelotů po Chinaski. Zde to omezené nějak nebylo, ale jediný problém byl, že tato brána je průjezd. Občas nějaké auto projelo.

Jó a byl jsem zde na obědě v Travellers pub. Dobrá hospoda. Mňam mňam mňam. 

Papá Krumlove. Uvidíme se snad brzy.

Den osmý. Strakonice a Horažďovice.

Spal jsem v dalším kempu v Katovicích. 

Tak to nějak vypadlo moje každodenní spaní. To zábradlí bylo docela luxus, nemusel jsem hledat záchytné body pro natažení provazu.

Dnes jsem byl rozhodnut, že dám další sprchu. Proto ten kemp. Po osmi dnech teplá voda bodne. Těšil jsem se jak malé děcko. Bylo to skvělý!

Sprcha roku 2020.

Ráno jsem vyrazil do Strakonic. Toto město je tak obří, že ani obři nejsou obří. 

Krásný. Snídani jsem dál u řeky a před vystoupením za mnou došel borec, že viděl pozvánku na Instagramu a že je rád, že někdo takto hraje u nich.

Plkali jsem docela dlouho. Byl to taky muzikant. Dokonce ho učil hru na housle nějaký mistr z Uherského Hradiště. 

Lubyn a strakonický dudák.

Hodně náročný na čas bylo dobíjení telefonu. Nešlo vždy sednout a dvě hodiny nabíjet. 

Začal jsem aktivně vyhledávat zásuvky. Na vlakových nádražích jsem trávil docela hodně času. Toto bylo ideální. Jen né vždy zásuvky jely a nebo byly tak vysoko, že se nedaly použít. Dle mého, ale v tomto ČD zaspali dobu. Minimálně o deset patnáct let. Nabíjení z USB a dostupnost zásuvek, které platíme z našich daní by měla být normální věc, běžná a dostupná i v noční hodinu třeba zásuvkou na nádražní budově.

Horažďovice na náměstí. Dle fotky zdá se, že prázdno, ovšem zdání klame.

Ono na tom městečku než člověk dojedete z bodu A do bodu B docela trvá. 

Hraní bylo skvělý, lidé se zastavovali a chtěli si povídat. Měli zájem a to je dle mého úspěch. 

Den 9. Klatovy a Švihov.

Nemůžu si vzpomenout, kde jsem tuto noc spal. Vůbec netuším. Kemp to nebyl. 

Ráno v Klatovech jsem odehrál téměř hodinu. Do klobouku rekordní částka 890,- 

To místo kde jsem stál a hrál bylo dobré. 

Posuďte sami.

Jako moc to vidět není no..ale vážně super. 

Švihov byl o poznání horší. 

Začalo pršet a to se podepsal i na počtu návštěvníků hradu.

Vůbec to ale nevadilo. 

Odtud jsem se vydal autobusem do Domažlic.

Spal jsem v kempu Babylon.

Den desátý. Domažlice a Stříbro.

Jako je to náročný. Vůbec nestíhám psát deník. Jsem unavenej jak kdybych kopal týden krumplem. Začínám vyhledávat kempy. Jednak kvůli sprše a jednak je to místo, kde se člověk nají jak večer tak ráno. 

Není pravidlem, že stíhám oběd. 

Nakupování zásob nepřichází v úvahu. Je to těžké a v těchto teplotách chléb koupený ráno v batohu do večera tvrdne. Nemluvě o potravinách jako třeba šunka a jogurty.

Nicméně stále spím po plachtou venku. 

Plachta musí být natažená. Když se něčeho dotýká tak promoká.

Mám pocit, že rosy padá každé ráno tak kýbl, ale první sluneční paprsky to vysuší do půl hodiny.

Ten večer pršelo. V Babylonu jsem stihl kuchaře a ubytování bylo taky super. Spal jsem na verandě jedné chatky. Plachtu jsem použil pod sebe.

Domažlice byly pro mě těžkým zklamáním.

Byl jsem zde poprvé a měl toto město zažitý jako učebnicový příklad typického jihočeského města.

To byl omyl.

Silniční průtah centrem. Katastrofa. 

Byl jsem zde jen chvíli. Nejsem ten, kdo by mohl soudit. Dal jsem na první dojem.

Stříbro je krásné město. Holky na lavičce vydrželi až do konce. 

Úžasná je radnice a náměstí. To teda klobouk dolů. 

Myslím, že jsem zde udělal vážně dojem.

Jedenáctý den. Mariánské Lázně a Bečov nad Teplou 10.7.2020

Zas netuším na kterém místě jsem spal. Jediné co mám je tato fotografie.

Vlastně vypovídá o tom, jak krásné to ráno bylo.. borovice, nádherné že? .. až na ty veverky.

Celý vandr zapršelo celkem pětkrát.

Vzpomínám na jednu bóřku, ta byla hustá, ale to bylo až někde v jeseníkách v druhé půlce cesty.

V Mariánkách jsem hrál v parku. Je to krásné město. Teplota opět hodně nad 30° Stíny stromů to je to oč tu běží toto léto.

no a zbytek vám povím moc rád osobně.

Stačí mi napast a přijedu k vám povyprávět, zhrát a promítnout pár fotek a video z cesty.